Špicberky a ostrovy Jan Mayen a Medvědí ostrov

V čase korona-virové uzávěrky bylo více času na práci se sbírkou. Ačkoliv jsem dlouholetým sběratelem pohlednic ostrovů Oceánie, za jejichž sbírku jsem v roce 1979 získal diplom pozoruhodná sbírka, zajímají mě i ostrovy z jiných destinací – Karibiku, Afriky, Asie, Jižní Ameriky a Evropy. Z evropských ostrovů mi učarovaly Špicberky, ostrovy na dalekém severu mezi Norskem a Islandem. Patří mezi nejodlehlejší místa zeměkoule s minimálním počtem obyvatel, proto patří pohlednice z této destinace z hlediska sběratelského mezi vzácné.

Pod správu Špicberků patří i Medvědí ostrov (Bjørnøya) a Jan Mayen. Z obou ostrovů jsem získal pohlednice již v roce 1969, kdy jsem napsal na zdejší meteorologické stanice. Pošta v té době byla sice kontrolována, ale většinou došla bez problémů, na rozdíl ode dneška, kdy neochota v době internetu, cla a DPH na poštu z mimounijních zemí výrazně komplikují a prodražují sběratelství.

Menší z dvojice ostrovů, Medvědí ostrov, má rozlohu 178 km2. Na ostrově je umístěna meteorologická a radiová stanice s 8–10 zaměstnanci. Ostrov je vyhlášen přírodní rezervací a má trojúhelníkový tvar, jižní část je rovinatá, severní je hornatá.

Většímu ostrovu Jan Mayen o rozloze 377 km2, ve tvaru lžíce, vévodí masivní stratovulkán Beerenberg o výšce 2277 m. Jde o jedinou norskou sopku, která byla aktivní v roce 1970, dále v letech 1973 a 1985. Zdejší stanici Olonkinbyen neboli Olonkin City tvoří osádka 18 zaměstnanců, mužů a žen. Meteorologická stanice „Met“ je situována 3 km severně od stanice. Čtyři zaměstnanci z ní vypouštějí balonové sondy pro výzkum atmosféry. V Olonkin City, de facto hlavním sídle ostrova, jsou ubytováni pracovníci radiové a meteorologické stanice. Stanice je provozována norskou armádou.

Špicberky byly objeveny již ve 12. stol. Vikingy, roku 1594 byly jimi více prozkoumány. V 17. století byly ostrovy jako výnosná velrybářská oblast předmětem soupeření mezi Norskem, Dánskem, Švédskem, Velkou Británií, Ruskem, Německem, Francií a Nizozemím. Když v 19. století byly objeveny velké a bohaté zásoby „černého zlata“ (uhlí), začalo zde uhlí těžit v roce 1912 Rusko. Příležitostně byly Špicberky využívány jako východisko k polárním výpravám.

Severská smlouva z roku 1920 přiznala Norsku právo všem signatářským státům na svobodné využívání nerostného a přírodního bohatství. Právo těžby uhlí využily vzhledem k rentabilitě pouze Norsko a Rusko. Špicberské souostroví tvoří ostrovy Spitsbergen, Edgeøya, Barentsøya, Nordaustlandet, Prince Karla a několik dalších malých ostrovů. Drsné a chladné počasí má vliv na nevelký počet obyvatel. Ostrovy jsou převážně hornaté, ledovec pokrývá 60 % rozlohy Špicberků. Souostroví Špicberky jsou jednou z nejodlehlejších oblastí na zemi. Jde o nejseverněji obydlenou lokalitu planety. Jen na 4 místech je trvalé osídlení.

Díky Severské dohodě zde mohla vzniknout ruská osada Barentsburg, druhá největší osada mající stálé ruské osídlení s počtem cca 450 obyvatel. Je obývána ruskými a ukrajinskými zaměstnanci. V městě je základní škola, sportoviště, kulturní zařízení, barentsburské muzeum, tři hotely, bary a husky centrum a kostel. Pro návštěvníky jsou pořádány exkurze do dolů a vyjížďky s psím spřežením. Spojení s Longyearbyen zajišťují v zimě sněžné skútry, v létě lodě a čluny. Zajímavostí je, že zde v dětství žila se svým otcem, který byl ředitelem těžební společnosti Artikugol, Maja Plisecká, pozdější světoznámá primabalerína Sovětského svazu.