Jak vznikalo "Minimuzeum papírových ubrousků"

Sbírám a sbírám a sbírám…. už přes 40 let. Ubrousky, podšálky i prostírání úctyhodně narůstají, zaplňují krabičky, krabice, skříně, a při počtu 35 tisíc kusů celou místnost. Už se mi nechce dělat si radost jen pro sebe a tak hledám cesty, jak s tím „ven“.

A naskýtá se první příležitost, výstava v Kulturním domě Spolany v Neratovicích. A pak další výstavy a zájem tisku a tak přibývají moje články o ubrouscích i sbírce, i články z pera někoho jiného. Ani televize a rozhlas nezůstaly stranou a tak publicita sbírky narůstá. S ní ruku v ruce i velikost sbírky, protože po každém zveřejnění v jakémkoliv médiu se vždy najdou lidé, kteří nic nevyhodí a tak ani zapomenutou sbírku po tetičce, která léta odpočívala kdesi na půdě a nyní spatřila světlo světa, pošlou na moji adresu. A tak se probírám obálkami, krabicemi, které jsem dostala jako dary. Občas najdu pár kousků kvalitních, ale někdy i přebírám ubrousky od myšího trusu. To potom mám chuť další došlou zásilku považovat za „danajský dar“, ale jak mi přítelkyně sběratelka říká: “nic neodmítej, vše přeber, on tam ten Modrý Mauritius jednou bude“. A tak mě pár kousků už potěšilo a znovu připomnělo, že se prostě s radostí musím rozdělit.

Po 40 zrealizovaných výstavách po různých koutech republiky mě napadlo, proč mám běhat s ubrousky já za lidmi, když můžou oni běhat ke mně. Prostory v rodinném domě byly, tak zbývalo jen přesvědčit rodinu, že nepotřebným zbytečnostem uloženým navěky v nebytových prostorách bude lépe v městském sběrném dvoře a pak už nezbývalo, než se se dát do práce. Zbroušení podlah s neuvěřitelným množstvím
pravidelně se opakujících nátěrů od roku 1902 do dneška bylo asi to nejhorší. Další drobné řemeslnické práce byly už „brnkačka“ a pak zbývalo vyřešit výstavní plochy. A tak nejprve pár obrazů s neoblíbenými reprodukcemi vzalo za své a rodinné „Rembrandty“ za sklem nahradilo množství diplomů, které si sbírka za léta své existence zasloužila.

Pár opuštěných stolů z půdy se podařilo výškově sjednotit, nožky jim přetřít stejně jako rámy diplomů. K zakrytí vystavených ubrousků výborně posloužila skla z vyřazeného nábytku. Z vyhozených záclon zbyly garnýže s žabičkami a tak proč by nemohly být nové záclony také z ubrousků? Uschlá květina se výborně hodila jako dekorace pro ubrousky z Asie. Vyřazený počítač posloužil k uložení veškeré dokumentace - statistik ke sbírce v podobě excelovských databází s počtem ubrousků, růstem sbírky, zastoupených témat, bibliografií článků a publikační činností, i se seznamem výstav. A „Minimuzeum papírových ubrousků, podšálků a prostírání“ bylo na světě. Jeho základním mottem se stalo poznání, že „UBROUSEK ZDALEKA NESLOUŽÍ JEN K OTŘENÍ ÚST, ALE K POZNÁNÍ VŠECH OBORŮ LIDSKÉ ČINNOSTI A VĚDĚNÍ“.

Prvním návštěvníkem byla televize Barrandov, která uvedla krátký šot v hlavních večerních zprávách, pak Country rádio odvysílalo dvě neděle za sebou hodinové pořady, proložené hudbou a mým povídáním o ubrouscích a zvědavost projevila i ČT 1. S Martinem Kavanem, alias „pošťákem Ondrou“ se v muzeu moc dobře povídalo pro pořad „Hobby naší doby“. A pak návštěvníci začali narůstat a já jsem se nestačila
divit tomu, jak se lidé strašně diví, co všechno lze na ubrouscích najít, že opravdu téměř neexistuje téma, které by sbírka neobsahovala. Ale to je už téma na další rozsáhlé povídání.

A tak na závěr nezbývá, než pozvat zvědavé návštěvníky, aby se přijeli do Brandýsa n. L. přesvědčit, že je vše pravda, o čem si doposud jen četli.

Alena Šedová