Vinné etikety

Vinné etikety tvoří určitě nejrozšířenější sběratelskou oblast. Tyto malé, většinou pestrobarevné papírky mají velkou přitažlivost pro sběratele, protože jsou poměrně lehce dostupné a dají se snadno uchovávat, protože nezabírají hodně místa. Ale jejich hlavní půvab je v jejich nepřeberném počtu různých vzorů.

Existence neuvěřitelně velkého množství různých vinných etiket vytváří zvláštní výzvu pro sběratele. Je totiž zcela nemožné vytvořit kompletní sbírku. Dá se jí dosáhnout pouze v případě, že se sběratel soustředí na určitou malou oblast. Ale i v ní se nachází hodně možností: Mohou se sbírat buď motivy krajin, hradů, historických zobrazení nebo osobností, motivy erotické, erbů, svatých stejně jako zvířat, nebo se sběratel omezí regionálně, časově, případně jen na některé druhy vín. Jeden se ale také může soustředit jen na etikety, které jsou vytištěny k určité události nebo jubileu, na umělecké etikety nebo na ty, které byly vyrobeny určitým postupem, například litograficky nebo ražením. Kromě tohoto bohatství nejrozličnějších vinných etiket se dají ale také sledovat obecné tendence společnosti a časový vývoj. Vlastní funkcí etikety je poskytnout informaci o víně, respektive označit každou jednotlivou láhev. Již po století jsou známy etikety, které ještě po letech skladování vína poskytovaly přesné informace o ročníku vína a druhu révy, vinařském podniku a poloze vinice. Časem se na etikety přidávaly další údaje. Vedle ročníku a jména výrobce, po případě názvu stáčírny, se uvádějí také název obce a oblasti, druh révy, stupeň jakosti nebo predikátu, stejně jako směr chuti.

V Německu a Rakousku se u kvalitního vína již několik let musejí uvádět čísla úředních ověření. Od roku 1987 se musí v EU uvádět na etiketě kromě naplněného množství také skutečný obsah alkoholu.

Sběratelská tradice

Už na přelomu 19. a 20. století byly vinné etikety oblíbeným sběratelským objektem. Toho už tenkrát výrobci vína využívali pro zvýšení jeho prodeje. Tak Franz Graf mladší, vlastník vinařských podniků v Geisenheimu, Winkelu a Johannisbergu, použil různé etikety ve stylu secese, které si nechal vytisknout u Wilhelma Gerstunga v Offenbachu. Tyto etikety byly evidentně ceněny sběrateli nejvíce. V předmluvě k sešitu, který si sám Franz Graf vydal, 15. května 1901 píše: "V důsledku stále více rostoucího zájmu o umělecké etikety mých právně chráněných značek vína, rozhodl jsem se vydat toto malé album etiket, které má usnadnit jejich uschovávání, popřípadě jejich sbírání. "Pravému, krásnému, dobrému", tato slova jsem zvolil jako moto neboť pravé budiž jméno, krásná etiketa a dobré víno..." . V albu nalezlo místo devět mimořádně drahých secesních etiket nejmenovaných umělců. Ale jsou známy i jiné secesní etikety této tiskárny, která se pravděpodobně na tento druh etiket specializovala. Tyto etikety se stále ještě používaly v době, kdy secesní styl byl už dávno z módy.

Umělecká úprava

Obecně je známo, že tvorba vinných etiket je velmi konservativní, takže se část motivů udržela téměř celé století beze změny nebo se jen trochu změnila. To ale není zase tak překvapující, protože etiketa má přece – vedle informace o přesném obsahu láhve – především sloužit k opětnému poznání určitého vína. To platí především o individuálních etiketách pro určitý vinařský podnik, ne už tolik o masovém zboží, které nabízejí tiskárny, které disponují nejrůznějšími přítisky k "neutrálním motivům". Dá se doložit, že zvláštní a osvědčené motivy existovaly po delší časové období. Tak např. Bruder Kellermeister Ludwiga Hohlweina (1874 až 1949) z období okolo 1925 zdobí až do dneška každou láhev Franziskaner--Weissbier – a tím se počítá k jedné z nejslavnějších dlouho používaných etiket. Podobně navrhl malíř erbů Otto Hupp ( 1859 až 1949) v roce 1924 etiketu pro rýnskofalcký vinařský podnik tajného rady Dr. v. Bassermanna-Jordana, která se používá až do dneška. Totéž platí pro etikety, které navrhl umělec pro oppenheimský vinařský podnik Ernsta Jungkenna. Už na začátku minulého století navrhl Hupp etiketu také pro Wilhelma Gerstunga a rovněž pro vinařský podnik Freiherrlich v. Heylsche v Niersteinu.

Je ale výjimkou, když známe jméno návrháře. Ve většině případů zůstává návrhář neznámým. Dokonce i originální návrhy nejsou zpravidla signovány nebo opatřeny jménem na zadní straně. Jinak je tomu v dnešní době u vysloveně uměleckých etiket. V těchto případech jsou slavní umělci žádáni většinou rovněž slavnými vinařskými podniky, aby jim vytvořili etikety, které by oběma stranám sloužily ke cti. Asi nejznámější francouzský vinařský podnik Château Mouton Rothschild si v sedmdesátých letech nechal obohatit svoje etikety díly umělců jako jsou Picasso, Dali, Chagall nebo Warhol. Říká se, že byly zaplaceny 20 bednami nejlepšího vína.

O jistý rozruch a tím také o reklamu se v minulém roce postaral návrh pro ročník 1993 z Château Mouton Rothschild. Světoznámý umělec Balthus, narozený v Paříži, navrhl dívčí akt, který se Američanům pijícím víno jevil příliš pornografickým. Ačkoliv se mělo jednat pouze o umělecký příspěvek a odpovědní lidé ve Francii nemohli najít nic pornografického na nahé dívce, bylo všech 30 000 lahví určených pro americký trh opatřeno novými etiketami – bez kresby aktu, jednoduše s prázdným bílým místem, aby si konzument vína mohl tuto plochu vyplnit sám dle vlastní fantazie.

Také firma se šampaňským Taittinger si nechává již několik let ozdobit svoje limitované lahve sběratelské řady Taittinger Collection proslulými umělci jako je Roy Lichtenstein. Lahve pak na trhu bez problému překročí hranici 250 DM a stanou se objekty spekulací. Jedna z lahví Taittinger Collection vytvořená Vasarelym docílila před lety na aukci v New Yorku ceny přes 1000 dolarů.

David Hockney sáhnul rovněž k tužce a barvě jako Loriot, Janosch nebo italský režisér Federico Fellini, aby stejně jako oni propůjčil nudné lahvi vkusný vzhled.

Návrh od Henry Moora zdobí 10 000 lahví omezeného a číslovaného Chianti Classico z roku 1981, zatímco kalifornská Domaine dává přednost dílům velkého mistra secese Alfonse Muchy. K velkému jubileu Tiepola ve Würzburgu roku 1996 ozdobila jubilejní víno würzburský Kirchberg ročník 1993 samozřejmě scéna tohoto velkého umělce.

V posledních letech se ale pro etikety získali také umělci, kteří se (zatím) nepočítají mezi světovou elitu. Tak např. město Esslingen dává každoročně příležitost třem domácím umělcům prokázat své umění sice na malém formátu, ale tisíckrát rozmnožené. Často se také sahá po "starých mistrech", obzvláště po motivech, které mají nějakou souvislost s vínem, jako jsou hojně používané obrázky Sklepmistra od Eduarda Grütznera (a jeho napodobitelů). Goya je oblíbeným umělcem pro španělské etikety na víno antické nástěnné malby se objevují na lahvích s vínem z řeckých ostrovů. Řada příkladů, kdy se umělci určitého regionu ( a jejich díla) vracejí na etiketách vína, pocházejícího z dané oblasti, je dlouhá.

Motivy

Přesto tvoří umělecké etikety výjimku. Mezi nejoblíbenější zobrazení se počítají erby, které po léta zůstávají skoro stejné, a dále nesčetné fantazie na erbech, které tiskárny nabízejí. Téměř stejně často se volí krajinné motivy, které jsou většinou rovněž ve stovkách nabízeny tiskárnami ve vzornících. Také tyto se během let téměř vůbec nemění, pouze s několika výjimkami: V padesátých a šedesátých letech minulého století se díky novým tiskařským technikám částečně nahradily pestrobarevné kresby krajin fotografiemi. Ale tyto etikety už zase vyšly z módy.

Dalším módním jevem byly ve stejnou dobu početné motivy, které vypadaly jako reklamní plakáty na cesty do Itálie: tak např. romantické domy u modrého moře zdobily lahve Chianti a Muškátu v době hospodářského zázraku. Vůbec nepřekvapuje, že se po druhé světové válce opět navázalo na tradici pestrobarevné úpravy etiket z přelomu století. Po roce 1900 se na většině etiket pozvolna potlačovala barevnost a mezi světovými válkami se považovala téměř za nudnou. Po první fázi obnovy se mohlo opět oběma ruka sáhnout po hrnci s barvou a vyprávět pestrobarevné příběhy.

Mnohá vína si téměř vynucují takové barevné zobrazení, které se pak opět vyskytuje v mnoha variantách. K těm se počítají tak vypovídající názvy jako Oppenheimer Krötenbrunnen, Zeller Schwarze Katz, Gröver Nacktarsch, Nußbacher Eselshaut nebo Gimmeldinger Meerspinne. Často je také obsahem etikety pohled na vinařský podnik. Především na francouzských exemplářích se často nachází „Château“, tak se tam nazývá každý vinařský podnik, aniž by byl obehnán zámeckými zdmi. Také charakteristická stavba z bezprostředního okolí, hrad, kostel nebo městské hradby, může sloužit k identifikaci určitého vína. Stejný účel může splnit také vyobrazení regionálních osobností: James Cook se nachází na australském víně, Andreas Hofer na víně z jižního Tyrolska a podobizna papeže je s jistotou na italském víně. Některé etikety z početných vinařských podniků vysoké šlechty seznamují konzumenta vína se svými úvahami. "Ve volném pořadí budeme představovat jednotlivé zástupce z řady našich slavných předků a budeme je zobrazovat na etiketách lahví plněných pro zvláštní příležitosti" je uvedeno na jedné etiketě vinného sklepa Reichsgraf von Ingelheim GmbH Nackenheim a jako motiv č. 2 shlíží Friedrich Carl Josef Reichsgraf von Ingelheim (1777 až 1847) přísně ze zlatého rámu na etiketě Gau-Heppenheimer Petersbergu z roku 1983.

Často se na etikety vracejí historické události. Některé jsou z minulých dnů, jiné uvádějí dnešní jubilejní oslavy. Některá plnění se speciálními etiketami mají připomínat Bregenský festival stejně jako první let nového airbusu nebo jubileum města, oslavu 200 let Anglické zahrady v Mnichově (1989) nebo velkou výstavu zboží Baju (1988) v rakouském památníku Mattsee. Etikety, které jsou provedeny pouze kaligraficky, jsou výjimkou. Většinou se jedná o vlastníka vinařského podniku, jehož samotné jméno nebo iniciály jsou už dostatečnou ozdobou. Příkladem je pruský princ, přičemž uvedená korunka ještě zdůrazňuje význam osoby. Některé velmi mladé etikety si vystačí jen s tahy písma. Ty chtějí zcela vědomě zdůraznit, že na etiketě nestojí v popředí reklama, nýbrž informace o víně.

Vedlejší sběratelské obory

A potom samozřejmě ještě existují sběratelské obory, které by se daly popsat jako "originální". Sem by patřily etikety od vína, které bylo staženo z trhu kvůli skandálu s pančováním, jak se to přihodilo několikrát uprostřed osmdesátých let, stejně tak etikety, na kterých byl potisk Geprüft! Diäthylenglykolfrei, údaj, který by vlastně měl být považován za samozřejmost. Dále etikety od biovinařů, kteří používají nestříkané hrozny vína, a na kterých smí být razítko se sluníčkem sedmitečným, nebo etikety na nealkoholická vína. Nebo etikety od zvláštních soukromých plnění. Nebo ty z exotických zemí...

V posledních letech bylo podniknuto hodně zajímavých a částečně velmi vydařených pokusů vytvořit etikety moderněji, stejně jako celé lahve. Často koresponduje nová etiketa s novým tvarem nebo barvou lahve. Stále více se využívá neobvyklé kaligrafie a nápadného zbarvení.

Jinak než u volby motivů, které zůstaly po dlouhou dobu stejné, je tomu u výrobní techniky, která se s časem měnila. Začátek etiket provázejí rukou psané papírky a rytiny. Od první poloviny 19. století po vynalezení litografie se vedle knihtisku stále více používala tato technika. Dnes se převážně tiskne ofsetem a knihtiskem. Tisknou se celé archy, které se dříve musely ručně stříhat. Od 2. poloviny 19. století se používají nové stroje, na kterých může pracovník během pěti až šesti hodin vystřihnout 100 000 etiket, pokud nepoužije více vysekávacích nástrojů. Dnešní stroje jsou také daleko rychlejší.

U vinných etiket se zpravidla jedná o napříč ležící pravoúhlé tvary. Ale ani u tvaru nebyla myšlenkovým nápadům reklamních pracovníků kladena žádná omezení. Výrobci etiket byli a většinou jsou usazeni ve vinařských oblastech. Vedle několika místních tiskáren existují nadregionální nabídky. V adresáři s nabídkami z roku 1892 bylo už uvedeno 22 speciálních výrobců etiket, kteří však, až na jednu výjimku, všichni zmizeli po první světové válce.

Tipy a ceny

Na závěr ještě pár slov o lepidle: To přinášelo na začátku velké problémy. Lepidla lehce rozpustná ve vodě neplnila vždy dobře svůj účel. Ve vlhkých sklepech se etikety uvolňovaly a odpadávaly. Výrobci si proto částečně pomáhali malými šňůrkami okolo hrdla lahve. Dnešní lepidla jsou v regálech sklepů odolná. Speciálně u bílých vín a především u šumivých vín, která se po otevření servírují na stole v chladiči s ledem či vodou, se často sahá po lepidle těžce rozpustném ve vodě. To ovšem způsobuje velký zármutek sběratelům, kteří často už v chladiči vína mohli ulovit "trofej".

Když jsem na začátku tvrdil, že je docela lehký přístup k objektům sběratelské touhy, tak to obecně platí pro většinu etiket. Ale toužebné sběratelské kousky vyžadují často hodně štěstí a velký pytel peněz. Historické etikety jsou obvykle k dostání na trhu s papíry, apod. Ne každý může mít takové štěstí jako jsem měl já: můj dlouhá léta nejstarší exemplář etikety z roku 1857 Aßmannhäuser Auslese jsem našel v jedné staré knize jako záložku. Kromě toho existuje možnost zúčastnit se aukcí drahých vín.

Ale také u moderních etiket může být koníček drahý, když máte zálusk na určité sběratelské objekty. Vrátím se ještě jednou zpátky k Balthusově aktu dívky na Château Mouton Rothschildu z roku 1993: Láhev byla v Německu nabízena daleko přes 100 marek. Jak drahý by byl americký protějšek, tam moje znalost nesahá, ale dá se tušit, že cena by byla minimálně na stejné úrovni. A ještě byste museli mít kontakt "tam na druhé straně", abyste si vůbec mohli takovou láhev pořídit. Ale takové problémy většinu sběratelů nezatěžují. Ti buď ze sentimentálních důvodů nebo z radosti nad dobrou kapičkou odlepili první etikety a tak s vínem přišli na chuť sbírání vinných etiket.

Cornelia Oelwein