Vyprávění o tom, jak ostravská televize otevřela náruč lidu sběratelskému
Nejlevnější seriál na světě
Základní nápad se zdál být nosný. Od něj nebylo daleko k vytvoření kostry
pořadu. Soutěž by měla být rozdělena do tří kol po šesti minutách, uvažoval jsem,
a v každém příštím kole budou pokládány náročnější otázky. Ty budou hodnoceny
vždy vyšším počtem bodů. Jakým programem ale naplnit přestávky mezi jednotlivými
koly?
Věděl jsem, že mezi sběrateli jsou tzv. solitéři, lidé, kteří sbírají něco, co nikdo jiný. Soutěžit nemohou, protože nemají soupeře. Rázem mi došlo, že by mohli svými kuriozitami pořad velice zpestřit. A druhá přestávka? Muzika, napadlo mě! Ta ještě v pořadu nezazněla. Co takhle dát slovo hostu, jehož koníček nějak souvisí s hudbou a její reprodukcí? Prostě zvát před kamery sběratele desek, gramofonů, kazet, magnetofonů, hudebních nástrojů, partitur, radiopřijímačů, mikrofonů, knížek o slavných hudebnících, a podobně.
Zatím, co jsem vymýšlel strukturu, pravidla a podobu nové soutěže, pustil se do práce úzký realizační štáb. Režisér Zdeněk Havlíček začal dokonce připravovat pilotní pořad. Střídmou a vtipnou dekoraci, jejíž základ tvořila slova ANO a NE psaná obrovskými písmeny, připravil výtvarník Olda Oliva. Byla to jedna z jeho nejlepších scénických kreací. Velikost a umístění slov zvolil tak, aby moderátor a účinkující mohli vcházet na scénu prostředkem obrovitých liter N, které měly podobu stylizovaných bran.
Doprostřed scény položil výtvarník obrovské horizontální kolo osazené po obvodu žárovkami, které rozsvěcováním signalizovaly správnost odpovědí. Kolo bylo otočné a moderátor jím pohyboval doprava a doleva, aby bylo zřejmé, který ze soupeřů si v souboji v dané chvíli vede lépe. V průběhu tříletého vysílání oceňovali odborníci Olivovu scénu jako mimořádně povedenou, zdůrazňovali, že se mu podařilo šťastně spojit název, princip, charakter a pravidla soutěže v jediný ústrojný celek.
Zajímavě vymyslel režisér schránku, do které sběratelé vkládali na začátku pořadu exponáty, nabízené protivníkovi jako fant pro případ porážky. Schránka byla průhledná, takže na uložené předměty kamera v každém okamžiku viděla. Moderátor pokaždé v úvodu souboje otočil velikým klíčem, čímž jako by „uzamkl“ magnetický zámek trezoru. Průhledné víko zaklaplo a exponáty byly – skoro jako v pohádce – „pod zámkem“. Byla to jen hra, žádný magnetický uzávěr ve skutečnosti neexistoval, ale režisér při natáčení jednoho dílu moderátorovi v žertu navrhl, aby předstíral, že schránku nelze otevřít ani po otočení klíče. Že zkrátka došlo k poruše. Teprve po opakovaných úporných pokusech se moderátorovi „podařilo“ magnet „zprovoznit“ a víko otevřít. Diváci pak psali, co by se proboha stalo, kdyby vzácné exponáty zůstaly uvnitř nedobytného trezoru.