Pohlednice Luhačovic do roku 1939

Stručně z historie lázní a města

Luhačovice ve Zlínském kraji patří k nejznámějším a také největším lázním na Moravě. Podle archeologických vykopávek v Oboře nad lázněmi tu v 7. a 8. století již existovalo slovanské osídlení. První písemná zmínka o Luhačovicích pochází ale až z roku 1412. Zdrojem obživy místních bylo od počátku zejména ovocnářství a dobytkářství. Zdejším volně vyvěrajícím minerálním pramenům nevěnovali zvláštní pozornost, a to ani majitelé panství, kteří se tu dost střídali.

Teprve v roce 1629 se Luhačovice s okolím dostaly do stabilnějšího vlastnictví rodu Serényiů, které přes epizodu zestátnění v éře socialismu, přetrvává dodnes. Serényiové pochopili význam léčivých vod pro podnikání. Upravili přístup a okolí pramenů, postavili zde několik lázeňských i obytných objektů pro zájemce, atd. Avšak ti se sem museli pracně dopravovat po všelijakých cestách pomocí koňských kočárů apod. Nicméně počet lázeňských hostů časem vzrůstal. V polovině 19. století měly lázně 10 domů s 83 pokoji. V roce 1895 se zde léčilo již kolem 1700 návštěvníků. Tradičně se tu už léčily nemoci dýchacího ústrojí, trávení a obezity.

Avšak vzhledem k tomu, že se do lázní téměř neinvestovalo, tak koncem 19. století byly již zchátralé a jejich budoucnost byla značně nejistá. Zvrat nastal až příchodem MUDr. Františka Veselého (1862–1923). Zasloužil se o založení akciové společnosti, která lázně v roce 1902 odkoupila od hrabat Serényiových, a stanul v jejím čele. Do roku 1909 (kdy společnost vedl) všemožně usiloval o všestranný rozvoj lázní. Podařilo se mu vybudovat vlakovou přípojku Luhačovice – Újezdec u Luhačovic. Pozval sem slovenského architekta Dušana Jurkoviče, který zejména lázeňským objektům vtiskl nesmazatelný lidový ráz, který je oceňován dodnes (přestože některé jeho objekty již neexistují) atd. Po 1. světové válce zde pak působili další architekti, jako například Bohuslav Fuchs, J. L. Holzl, bratři Kubovi. V roce 1935 byl pod strání, resp. kopcem Malé Kamenné u starého Lázeňského náměstí vybudován nový rozlehlý Společenský dům (kterému musela ustoupit Ottova vila aj.). Dostál okamžitě svému jménu a stal se centrem společenského dění lázní. Ve střední části se nachází obdélníkový parket, otevřený do prvního patra, kde z balkonů mohou dění na parketě sledovat další diváci. V suterénu byla pak vinárna Domino pro lázeňskou i domácí veřejnost (dnes je patrně ještě uzavřena).

Téměř každý dům v lázních i ve městě má odedávna svůj název, což přispívá k orientaci v lázních a ve městě. Tak tomu bylo kdysi dávno například i v Praze, Brně i jinde.

V roce 1936 pak byly Luhačovice povýšeny na město. A v té době už patřily k nejvýznamnějším československým lázním. A Luhačovice se také už dříve staly centrem národopisného regionu Luhačovické Zálesí. A to má své zvyky a kroje. Ty také domorodci nosili cca do 1. světové války. Ne sice všichni, a ne každý den, ale svátky v krojích slavili.

O Luhačovicích a jejich okolí byly napsány a vydány celé knihy, stejně jako celá řada průvodců, odborných pojednání o léčivých pramenech, o osobnostech, které zde pobývaly a vracely se sem, atd.

Společenský tanec a soutěže

Nedílnou součástí společenského života v lázních byl a je tanec. V Luhačovicích, jakož i v jiných lázních, se tančilo v lázeňských domech, hotelích, restauracích a jiných tančírnách. V Luhačovicích například ve vile Vlastě, v I. lázeňské restauraci, v Alexandrii, lázeňských domech Arco, Morava, Vltava, na Slovenské búdě, v hotelu Drtílek (později Palace), v hotelu Alexandrie. Po postavení Společenského domu v roce 1935 jednak na parketě v přízemí a pak v taneční vinárně Domino v suterénu. Konjunktura tohoto podniku, kde se stály fronty a předem zamlouvala místa, je už bohužel dávno pryč. Jít do Domina, kdysi znamenalo něco, dnes již lázeňští hosté ani netuší, že tento podnik existoval. Za 1. ČSR tu v letní sezóně působili také taneční mistři, kteří vyučovali zájemce z řad lázeňských pacientů a hostů v některých vilách. Kromě jiných to byli Bepo Rašín z Olomouce, Jan Kalina ze Znojma, Ervín Šumovský z Ostravy.

Dnes je již asi zapomenuto, že v létě se v Luhačovicích v údobí 1926–1938 (celkem XIII. ročníků) konaly závody ve společenském tanci (tak se tehdy nazýval soutěžní, resp. sportovní tanec). A to ve dvou třídách. Ve druhé soutěžily páry z řad lázeňských hostů o mistrovství Luhačovic. V první třídě pak závodily páry, převážně z pražských tanečních klubů, o mistrovství Moravy. K nim se připojily tři vítězné páry z druhé třídy. Zpočátku se tančilo ve Vlastě, posléze v I. lázeňské restauraci na Lázeňském náměstí, a nakonec ve Společenském domě na jeho přízemním parketu. Soutěže měly svého vedoucího a porotu (tehdy jury). I. ročník v roce 1926 vyhrál pár Jindřich Čapek – Jitka Veselá z ATK Praha.

Mezi porotci většinou figuroval prof. Jan Svozil, zakladatel tzv. luhačovické vzduchoplavby. Šlo o cvičení v plenéru, resp. na vzduchu jen v trenýrkách, zejména v létě, kombinované s vycházkami do okolí lázní s lehčím cvičením apod. První léta vzduchoplavby se uskutečňovala v lese nad pramenem Ottovky, kde byl i otevřený pavilon pro cvičení při nepříznivém počasí a na převlékání.