Máte doma skauta?

V naší domácnosti se nachází dokonce dva kousky, i když trochu odrostlé, ale stále tělem i duší věrné skautskému slibu, který složily před pár lety. Nikdy nezapomenu na tu dobu, kdy jsem já, stará pionýrka, řešila, zda své dvě holčičky přihlásit do této organizace.

Psal se rok 1997 a přiznám se, že jsem žádnou osobní zkušenost neměla. Nakonec zvítězily ryze praktické důvody. Měli klubovnu přímo u našeho baráku a žádné velké poplatky nevybírali. Tak jsme se jeden jarní den rozhodli navštívit jejich schůzku, otevřeným oknem bylo slyšet prapodivnou píseň, její slova zněla asi takto: „Stály báby u silnice, divily se převelice. Hej, hola, holalá, skaut má nahá kolena. Klobouk jako Amerikán, ranec jako starej cikán. Hej, hola, holalá, k tomu nahá kolena.“

Což mne docela vyděsilo a chtěla jsem zbaběle prchnout, ne tak moje dětičky, nápěv se jim velmi líbil a už se hrnuly do skautské klubovny. Tam zrovna probíhala schůzka malých světlušek, které je s nadšením přijaly mezi sebe. Rychle se staly součástí oddílu a těšily se na každou schůzku nebo víkendovou výpravu. Největší událostí byl letní skautský tábor a složení slibu. Jak šel čas, tak se staly rádkyněmi oddílu a z malých světlušek vyrostly velké roverky. Často se účastnily různých kurzů, aby mohly pomáhat při vedení schůzek a organizování skautských akcí. Dnes se jim tyto zkušenosti hodí nejen v běžném životě, ale hlavně na poli pracovním. Vzpomínám si, jak druhý týden v září chodily do školy oblečené do skautského kroje a pomáhaly při náboru nových členů. Sklidily za to od spolužáků posměšky a nechápavé pohledy.

Jejich představa o skautech se shodovala s bláznivými americkými filmy, kdy prapodivná skupinka chlapců běhá po lese v čele s nešikovným vedoucím, který stále píská na píšťalku a buzeruje okolí. Úspěchem pak bylo tyto nevěřící Tomáše přesvědčit, aby se přišli podívat na schůzku.

Monika Petrásková