Lukostřelci, příběh jedné hry

V našich rozpravách se sběrateli občas diskutujeme, která figurka je nejznámější a tudíž nejčetnější. Z pole indiánských postav jsou to dvě. Popisovaný v prvním článku, „Victorio“ č. 46 – Georg Blechschmidt KG 1964–1990, který je v mnohočetném barevném provedení. Další je stojící lukostřelec, „Hromový Jestřáb“ č. 045 – Georg Blechschmidt KG 1968-1990. Na zeleném podstavci ze spodu mají vymáčknutou cenovku 1,25 marky. V nejznámějším odstínu červených kalhot. I tento lukostřelec je v mnoha barevných provedeních. Když nakupuji figurky, je to většinou ve větším množství než jeden kus, proto překvapí nejednou barevnou odlišností.

Ovšem pro mne je nejznámější, „Sequoya“ č. 059- Richard Hopf. Klečící lukostřelec, ve většině případů se zelenými kalhotami. K tomuto lukostřelci se právě váže příběh jedné hry: Opět jsem si vzpomněl a na\ chvíli se dostal do dětských her ke kamarádovi, který bydlel vedle nejstarší hospody naší čtvrti v malém přilehlém domku. Měli velký obývák a kuchyni, kde se topilo kamny a bylo tam větší teplo než u nás doma. V osmdesátých letech byly tužší zimy než v těchto letech. A tak jsme se při nepříznivých venkovních podmínkách schovávali, tam kde bylo dobře. Tentokrát u kamaráda, „Pípy“ Jardy – tu přezdívku nerad slyšel, i když jeho táta byl super číšník, a měl také mladšího bráchu Romana a mladší sestru Gábinu. Každý si donesl svůj kufřík s figurkami, udělal si svůj tábor a poté probíhaly nejen bitvy, ale i taktické střetnutí. Z takových dob si pamatuji různé druhy figurek, které se samozřejmě koupit v hračkářstvích nedaly, aspoň ne běžně. Vlastně jsme komunikovali a učili se k sobě chovat dobře. Nebo vždy spolu vyjít, a to nám i zůstalo. Ale zpět k oné hře. Po nejedné bitvě zůstaly v kuchyni a obýváku ležet figurky. Ty jsme po hře posbírali. Jednou nás hlídala Pípy babička. Seděla jen tak u kamen a občas přiložila. My jsme po jedné bitvě hledali některé kusy a nemohli je najít. Když jsme všechno prohlédli, začalo to obviňováním z krádeže, ale poté jsme zjistili, že nakonec každému se něco ztratilo. Mně asi tři figurky a mezi nimi Sequoya. A tak jsme se zeptali babičky, jestli je neviděla, nebo nesebrala. „Tady se něco válelo vedle kamen, já už vidím špatně. Myslela jsem, že to jsou kousky dřeva, a tak jsem je hodila do kamen‘‘. Moc radosti jsme z babičky neměli, ale nakonec jsme se s danou situací museli smířit, i to že máme o pár kousků méně. Ty figurky, co pro nás byly vzácnější, nám naštěstí zbyly. Mně navždy zmizel v kamnech Sequoya i když byl bez luku, byla to pro mne ztráta. Dnes bych sáhl do rezerv a jako malému klukovi bych daroval hned tři lukostřelce a to komplet. Pípa měl figurky od táty, které nikdo z nás neviděl. Až v této době jsem se dozvěděl, že výroba těchto figurek byla v Polsku. Nejkrásnější byl kovboj na koni s vlajícím pláštěm, říkali jsme mu Curro Jiménes. Všichni si ho půjčovali a chtěli ho od Pípy vyměnit za cokoliv. Několik kousků se mi podařilo sehnat, ale ne zdaleka vše, co měl Pípa, natož danou figuru. Nosím si ty jeho kousky v hlavě a čekám až se něco objeví na prodej. To je kouzlo burz, bleších trhů, aukcí hraček a internetových bazarů. Nikdo neví, kdy a kde se co objeví.

Na okamžik zpět k lukostřelcům. Richard Hopf má svého Sequoyu a Emil Bayer KG „Kopajícího medvěda“ č. 032 1959–1990. Anton Röder Lisanto jako prvního z prvních lukostřelců v pokleku č. 005, „Mato Tope“ 55 mm 1959–1978 předchůdce Sequoyi ve sbírce mám ranný kus vyrobený do roku 1965 z velmi měkké směsi PVC v barevném provedení oranžová. K této kompletní figuře patří originální luk z drátku a provázku. Raritní a naprosto vzácný č. 051 „spící králík“ vyráběný v sedmdesátých letech. Je jen několik desítek kusů této figurky. Mně se podařilo sehnat tuto raritu před nedávnem. Další je jízdní (o těch bude článek příště) malý od Fischera č. 080 „Sassacus“. Tento kus, prozatím nemám a není jediný. Pokud je dostupný a je originál, je vždy v horším stavu. Nešvarem se stalo přemalovávání a dokonce falsifikování – výroba kopií. Tyto kusy jsou pak pro sběratele bezcenné. Pokud na ně narazím, dávám si je jako „odstrašovačku“ bokem. Vlastně také patří do sbírky jako zajímavost. Je to jako stát, když si schovává falešné bankovky.

Tak jak jsem zaznamenal, když se bavili dva sběratelé na poslední burze v Družstevním kulturním domě v únoru 2023, ten první říkal: „že nemá všechno. Starší zkušenější mu odpovídá, to ale nebudeš mít nikdy“. A tak je to napříč sběratelským světem. Nikdo z nás sběratelů nebude mít nikdy všechno, jinak by to byla nuda. Vždy se něco najde, nebo toužíme po něčem vzácném a čekáme až vyjde ta krása opět mezi nás ...

Petr Špiroch