Kolikrát co sbíráš, tolikrát jsi člověkem aneb Sbírat se dají i hřebíky

Poopravené přísloví určitě platí na leckterého člena klubu, protože z vlastní zkušenosti vím, že když už člověk něco sbírá, tak sbírá i něco jiného. Sběratelství se mnohému z nás pořádně zadřelo pod kůži a almary, ale i půdy jsou nám leckdy malé.

Sám jsem – ještě jako jeden z prvních členů KSK – začínal v sedmnácti letech se sbíráním novin a časopisů. Když už se mi nevešly do skříně, kde jsem měl oblečení, vystříhal jsem z nich alespoň hlavičky a lepil je do sešitu. Tahle bezkoncepční sbírka, která mě jako mimopražského stála dost ježdění i problémů na střední škole při návštěvách ambasád, kde jsem časopisy loudil, mě však přivedla k novinařině a především k reklamě.

Po škole jsem sbírání opustil a vrátil se k němu až na konci 80. let, kdy jsem objevil telefonní karty. K nim nějak automaticky přibyla alespoň stínově filatelie a numizmatika a později staré pohlednice. S postupujícím skomíráním karet ve mně vzrůstal pocit, že bych měl vytvářet sbírky zcela netradiční.

A s odchodem do důchodu to pak šlo jako po másle: etikety z lahví s vánočním svařákem, velké plechové krabice od perníčků firmy Schmidt z Norimberka, vánoční hrnečky na svařák, plechovky od čajů, bonboniér a sušenek, kyblíčky od kilových jogurtů, koktejlová míchátka, poštovní známky z netradičních materiálů, atd. Objemově nejsou mé sbírky až tak náročné, jako jedna ze zálib mých synů. Ti totiž mimo jiné sbírají venkovní neonové a prosvětlené krabice pivovarů.

Mé sběratelské úsilí vyvrcholilo před pěti lety, kdy jsem ve Starém Rožmitále, části Rožmitálu pod Třemšínem, otevřel Cvokařské muzeum a začal se sbíráním ručně kovaných hřebíků. Rožmitálsko bývalo kdysi střediskem ruční výroby hřebíků, hřebů a hlavně cvočků na spojování svršku a podrážky těžké obuvi. Stavení, z něhož pochází manželka a kde po předcích zůstala zachována cvokařská dílna neboli veřtat, bylo ideálním místem pro seznámení veřejnosti s tímto zapomenutým řemeslem. Cvokaři patřili mezi nejchudší lidi, ale ironií osudu se vždy vzmohli během světových válek – té první i té druhé.

Ohromné požadavky vojenského eráru – rakousko-uherského a později i německého - na šerky, švejdy a pifle, kterými se vojenská bagančata okovávala, přinášely stálý výdělek, ale i výrobní normy a vojenskou disciplínu, neboť cvokařství bylo prohlášeno za průmysl důležitý pro vedení války.

Cvokař v průměru denně od nevidim do nevidim vykoval mezi jedním až dvěma tisíci cvočků a dal až čtyřicet tisíc ran až dvoukilovým kladivem. Za pár let měl vysedlou lopatku a zničené plíce od hořícího koksu, poškozené oči od stálého koukání do výhně v cvokárně bez elektřiny a zdevastovaný sluch od stálého řinčení kovu na kov. V padesáti letech už vypadal jako stařec, který nemohl sehnat jiné zaměstnání.

Začátkem 50. let minulého století cvokařství po dvou stech letech na Rožmitálsku zaniklo. Byly vynalezeny umělohmotné lepené podrážky, levné hřebíky chrlily automaty v továrnách a ruční výroba se stala neúměrně drahou.

Muzeum jsem kromě původní dílny, kde není dodnes světlo, rozšířil i o výstavu v místnosti přilehlého domu, jež seznamuje návštěvníky nejen s historií cvokařství, ale i s dějinami a současností Starého Rožmitálu, s nímž je spojena řada osobností počínaje autorem České mše vánoční J. J. Rybou, přes kardinála Miloslava Vlka, herce Jiřího Sováka, houslistu Václava Hudečka až po antropologa Emanuela Vlčka.

Po manželčině otci zůstala zachována řada cvokařských písemností, po jejím dědovi spousta i přes osmdesát let starých výkovků a nářadí. Takže hned na začátku bylo jasné, jak bude muzeum vypadat. A co jsem neměl, to mi přinesli sousedé, neboť v obci byl veřtat pomalu v každém stavení. A co neměli ani sousedé, to jsem nechal vyrobit jako repliku, včetně tzv. šibenice pro cvokařský měch či okovaného bagančete.

Kromě výkovků z rožmitálského údolí jsem v muzeu začal vytvářet sbírku starých a netradičních, ručně kovaných hřebů s příslušným komentářem. A tak jsou v muzeu vedle sebe bronzové hřeby z potopené římské galéry, speciální hřebíky do kolejnicových pražců, ozdobné hřeby do vrat z Persie, atd. Vždy se musím smát, když na dovolené vidím nechápavé obličeje domorodců při otázce, nemají-li na prodej zajímavý starý hřebík.

Cvokařské muzeum je otevřeno každý den od slušné hodiny ranní do soumraku od dubna do října a vstup je volný a nutný. Více se lze o něm dozvědět na www.staryrozmital. cz a také v knize Cvokaři, kterou jsem k poctě rožmitálských cvokařů vydal.

A ještě dodatek: Jako důchodce samozřejmě nestíhám a nevím, co a kam dřív.

Jindřich Jirásek, zakladatel veletrhu Sběratel