Jan Žižka na starých pohlednicích

„O Janu Žižkovi byly napsány hory knih“, uvádí Petr Čornej ve své objemné publikaci, která vyšla v roce 2019 („Jan Žižka“, celkem 856 str.; 659 str. textu včetně obrazové přílohy; zbytek poznámky, rejstřík a seznam pramenů a literatury). A má pravdu, přestože se o Janu Žižkovi dochovalo jen mizivě málo dokumentů, navíc ještě často v opise. Čornejova kniha je kromě Pekařovy práce nejobsáhlejší publikací o tomto válečníkovi, jaká kdy vyšla, jehož životní příběh líčí na pozadí úžasné dobové fresky událostí a jmen s ní souvisejících. Jde o Čornejovo celoživotní dílo.

Jan Žižka z Trocnova (původně jihočeský zeman), později husitský vojevůdce z hradu Kalichu, byl, a ještě je v některých dobách glorifikován, v dalších proklínán, podle toho, jak se to příslušnému režimu hodilo a hodí.

Jan z Trocnova se narodil kolem roku 1360. Patrně v mládí přišel sečnou zbraní o jedno oko a od té doby se ujala jeho přezdívka Žižka = jednooký. Později se zřejmě i z existenčních důvodů ocitl mezi loupeživými družinami, aby se nakonec stal vůdcem až fanatických božích bojovníků, kteří uznávali poněkud jiný způsob víry a bohoslužeb, než jak je do éry husitství prezentovala církev římskokatolická, tehdy nejmocnější středověká organizace v Evropě. Oč se tehdy válčilo, je mnohým současníkům až nepochopitelné, ale ve středověku byla bible a víra vším a náboženské války? Ty byly v té době neobyčejně krvavé, vedené bez skrupulí, ostatně stejně jako dnes – viz terorismus, džihád a praktiky tzv. islámského státu.

Žižka byl jak neobyčejně statečný a zkušený válečník a stratég, tak na druhé straně, stejně jako jeho bojovníci, které vedl, nemeditující náboženský fanatik, jehož krédem a esencí víry se staly čtyři pražské artikuly. Toto pojetí víry a církve pak prosazoval proti každému, kdo tyto články neuznával či si je vykládal jinak, žádnou osobu nevyjímaje. Na bitevním poli nebyl nikdy poražen, takže po své smrti v r. 1424 začal prostřednictvím historiků, badatelů aj. žít podruhé.

Zvýšený zájem o jeho osobu začal zejména v době národního obrození, jehož počátek sledujeme koncem 18. století a které nabývalo na síle ve století 19., a bylo završeno vznikem Československého státu v roce 1918. Neporažený český hejtman Jan Žižka se tedy nemohl dříve nebo později, spolu z dalšími českými osobnostmi, neobjevit také na pohlednicích.

Ostatně již v uváděné době obrození byly postaveny Žižkovy pomníky, např. v roce 1873 na vrchu sv. Gotharata u Hořic v Podkrkonoší, v roce 1874 poblíž Přibyslavi (mohyla na místě údajného hejtmanova skonu), v roce 1884 na náměstí v Táboře. Posléze vznikly další a také i obrazy slavného českého válečníka, např. od Adolfa Liebschera (1904), Mikuláše Alše (1908), Alfonse Muchy (freska v pražském Obecním domě - 1912) atd.

Přitom ale skutečná podoba Jana Žižky nebyla a v podstatě dodnes není známá. Ve starých kronikách je zobrazován s páskou přes obě oči, v pozdějších stoletích má pásku buď přes levou očnici, nebo pravou, dle libovůle malíře či kreslíře. Je víceméně známo, že Žižka přišel o jedno oko v mládí a o druhé při znovudobývání hradu Rabí v jižních Čechách v létě roku 1421. Pražští lékaři mu patrně druhé oko částečně zachránili, takže snad mohl také, třeba jen obrysově vidět.

Přenesme se teď do roku 1910, kdy v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla byly v zazděném výklenku věže objeveny kosti, a to zejména kalva (svrchní část lebky) s ještě nesrostlými lebečními švy a se zachovanými očnicemi, z nichž levá je značně snížena. Zejména neuzavřené lebeční švy vedly řadu lékařů, historiků a badatelů k tomu, že jedinec, kterému patřila kalva, nepřekročil tzv. maturní věk, tj. max. kolem 50 let. Mimochodem, z toho vznikla řada domněnek i sáhodlouhých prací, které byly i publikovány. V novější době se ale zjistilo, že určování věku podle srůstu lebečních švů je značně nespolehlivé. Např. lebka sv. Václava má zcela uzavřené lebeční švy, přičemž kníže zemřel relativně v mladém věku – rozhodně nepřekročil 40 let. Nakonec se zjistilo, že jde o genetickou zvláštnost prvních Přemyslovců.

Podle závěrů renomovaných odborníků, antropologů Jindřicha Matiegky a později Hněvkovského, Emanuela Vlčka aj., kalva pochází z 15. století a náleží muži, který přišel o levé oko v mládí a druhé vykazuje nad očnicí známky vyhojení po hematomu (podle Vlčka). Jinak někteří historikové, kteří nevěří v pravost čáslavského nálezu uvádějí, že se v době objevu vyskytly podezřelé okolnosti, které se sice skutečně udály (šlo o iniciativy amatérů) – důležitá jsou ale vědecká zjištění, zejména ta nejnovější. Avšak řada historiků dodnes pochybuje vůbec o převozu Žižkových ostatků z Hradce Králové do Čáslavi (Petra Čorneje zřejmě nevyjímaje). Touto problematikou se zabýval podrobně spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov v knize „Kdy umírá vojevůdce“. Právě proto postupuje přímo vědecky a zcela profesionálně. Mj. prokázal, že všechny kosti pocházejí z výklenku v přízemí věže, kde byly zazděny a nalezeny, a dále prostřednictvím maďarského sérologa Dr. Lengyela, že kalva, a ještě dvě další kosti patří muži ve věku 61 až 65 let (všechny mají krevní skupinu A). To souhlasí i s požadavky většiny historiků. Takže nevím, co ještě naši historikové chtějí, že Ivanovovy a Vlčkovy závěry neberou v potaz? Nebo snad vadí, že Ivanov, stejně jako i Vlček, nebyli vystudovanými historiky? Petr Čornej uvádí, že jednookých vojáků bylo ve středověku poměrně dost, což v souvislosti s bezprostředním bojem muže proti muži je pravda. Jenže nález zřejmě narychlo uspořádaných kostí ve výklenku věže čáslavském chrámu s výše uvedenými artefakty (tajně zazděné na cca 450 let), nejstarší sochařské ztvárnění Žižkovy hlavy z Tábora (1510), vyobrazení Žižkova náhrobku v čáslavském kostele (i když byl časem zničen), fakt že Čáslav patřila do Žižkova svazu a následná čáslavská tradice, nález palcátu v čáslavském kostele za císaře Ferdinanda I. (jeho výrok: Fuj potvora mrtvá, ještě po stu letech straší) aj., dokumentují téměř s jistotou, že uvedené kosti patří Žižkovi. Mimochodem, v Rakousku chovají lebku W. A. Mozarta, vykopanou ze společného hrobu ve Vídni a snad nikdo nepochybuje, že jde skutečně o jeho lebku (a v té době stejně starých Mozartových vrstevníků v tomto společném hrobě jistě také nebylo málo atd.)! A propos – Žižkův palcát, ten se nachází na zámku Kynžvart v Kabinetu kuriozit. Avšak podle novějšího zkoumání bude patrně mladšího data. Dnes je zapůjčen klášteru v Plasích, kde je vystaven (tam se údajně dostal již v 15. století).