Česko jako sběratelská velmoc

O Česku se říká, že je sběratelskou velmocí. Je ale otázkou, jak dlouho si tento status udrží v situaci, kdy sběratelé stárnou a mladí nejenže se do sbírání nehrnou, ale bohužel si často ani neumí vážit toho, čemu jejich rodiče a prarodiče zasvětili své životy.

Pohledem veřejnosti

Největším neštěstím pro sběratelství je situace, kdy velký sběratel zemře a jeho sbírka, považovaná dědici za bezcennou, se vyhodí na skládku s ostatním vybavením bytu. Je to velice smutné, ale zároveň celkem pochopitelné. Já sám jsem dlouholetým sběratelem obrázků a obalů ze žvýkaček. A já sám si uvědomuju, že bych nevěděl, kam se obrátit s nabídkou sbírky z dědictví, kdybych neměl k dispozici katalog sběratelů. Tento katalog je však k dispozici pouze pro členy českého Klubu sběratelů kuriozit. Navíc by mě odrazovala skutečnost, že bych musel oslovit celou řadu různě specializovaných sběratelů a s řadou z nich strávit nějaký čas při přebírání sbírky. To vše s nulovou zárukou, že si nakonec oslovení sběratelé něco vyberou a zaplatí alespoň můj vynaložený čas. Velkou roli při rozhodování dědiců může hrát i potřeba velmi rychlého vyklizení bytu a nemožnost cokoli kamkoli odložit. Tyto a celá řada dalších okolností proto může tlačit dědice k likvidaci potenciálně cenných sbírek, které by třeba mohly zaplatit nejen celé náklady na vystěhování, ale možná i část rekonstrukce bytu.

Sbírky opravdu nemusí končit na skládkách

Řešení pro rychlou, bezpracnou a finančně výhodnou „likvidaci“ sbírky po sběrateli a jiné pozůstalosti, může být poměrně jednoduché.Základem je po třeba zajistit, aby lidé neměli žádnou starost s hledáním informací o cenách, nebo kontaktů na různé potenciální kupce. Aby necítili nejistotu nebo odpor vůči těm, na které se mají obrátit. Aby neměli žádnou práci s balením, převozem a uskladněním. Pouze by byli u předání, kde by ihned proběhl předběžný odhad a odsouhlasení ceny. Nejpozději následující pracovní den by byly odeslány peníze prodávajícímu. Dnes na podobném principu fungují desítky různých překupníků, kteří se zaměřují na výkup a rozprodávání pozůstalostí často v ne vyhovujících podmínkách na různých blešácích. Já ale nemluvím o rozprodeji sbírek, ale o jejich shromažďování pod jednou střechou, kde budou slučovány do jedné špičkové národní sbírky a v ideálním případě k vidění v muzeu.

Celý článek naleznete v časopise

Sběratel 3/24

Petr Zilvar